POPEL A DOBA POSTNÍ

Začátkem března vstoupili křesťané do doby postní. Modernímu člověku , který se domnívá, že „vše je povoleno“ a kterému často uniká pravá tvář mnohých záležitostí, to nezněje populárně. O církevním půstu se skutečně donedávna žertovalo a s pohrdáním mluvilo jako o staromódním způsobu přinášet oběti. V poslední době se půst píše velkými písmeny. Půst je dobrý ke zdraví duše i těla. Psychoterapeuti, lékaři i teologové jej jednoznačně chválí.

Popeleční středa připadla letos na 5. března. Popel je hlasitým protestem proti „zde“ a „dnes“. Popel je ve všech kulturách a náboženstvích znamením pomíjejícnosti a smrti. To bylo vysloveno i v biblické zprávě o prvotním hříchu. Bůh praví Adamovi: „V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nenavrátíš do země, protože z ní jsi byl vzat. Neboť prach jsi a v prach se obrátíš.“ (Genesis 3,19)

Liturgie Popeleční středy opakuje tato slova každý rok, když kněz dělá věřícím na čele popelem kříž. ( popel, který se užívá u tohoto obřadu je získán spálením „kočiček“ vrby rokyty). Popel je znamením obrácení, očisty a pokání. Je symbolem nového života. Symbol kříže na čele je poukazem na záchranný kříž Ježíše Krista, který se stal ve velikonoční události znamením života.

Pro mnoho lidí znamená půst zdržovat se nějakých jídel a dosáhnout tím zhubnutí a vylepšení si své postavy. Postit se znamená ale víc: odřeknout si něco, co máme rádi nebo na co jsme zvyklí.

V naší době je pro mnoho lidí třeba půst od televize nejobtížnější formou postu. Televize se pro mnohé stala jakousi drogou. Vidíme to tam, kde lidi už nejsou schopni zmáčknout ovládací knoflík na vypínání. Televize má tu špatnou vlastnost, že je příležitostí k útěku před sebou samým a před strachem, že budeme sami sebou. Právě pro lidi, kteří žijí sami a trpí samotou, je televize „někým“, kdo je stále zde.

Příklad ze života. Starší dáma. Daří se jí na svůj věk dobře. Má vlastně jen jediný problém, který ji připomíná stáří: nemůže již tak dobře běhat. To vedlo bohužel k tomu, že „pro jistotu“ již z domu nevychází. „Ale já to nepotřebuji“, říká. „Protože již nemohu chodit do světa, chodí nyní svět skrze televizi ke mně domů.“ A protože, jak tvrdí, nemohla by být pořád sama, zmáčkne ovládací knoflík a pak už „truhlík“ běží celý den. Někdy se hněvá na sousedku, která občas hraje na klavír. To nesmí, protože ji ruší u sledování televize… U této paní je to už mánie. Co kdyby k té sousedce, která ji prý ruší,  zašla občas na kafe nebo na kus řeči? Starší paní už nevidí zelenat se břízy, nevdechuje vůni čerstvě posečené trávy, nečichá vůni lípy… Je to tragické, když starší člověk sezením u televize ubíjí svůj drahý, jemu ještě zbývající čas! A co potom  mladí lidé, kteří k tomu sezení u televize přidají jalové surfování v počítači či sezení v zakouřených hospodách…

Neseme zodpovědnost za čas, který je nám  Pánem času, darován. Připomínám to sobě i nám všem, že postem od televize můžeme dosáhnout toho, že vzácný čas, bude patřit nám nebo našim bližním, kteří to od nás právem očekávají. Nejen nikotin, nejen drogy a alkohol jsou návykové a nebezpečné. I televize se může stát mánií, protože okrádá nás a naše uvědomění. Vynikající francouzský matematik, fyzik a filosof Blaise Pascal (1623-1662) řekl: „Celá bída lidí je v tom, že neumějí být sami.“ A jestli to Pascal, který tehdy neznal ani televizi, ani internet či mobil řekl z pozorování své doby, byl v této oblasti skutečně prorokem a naší přetechnizovanou dobu, o které ani nesnil, trefil do černého.

Pavel Kavec Objektiv Mohelnice 3/2014