3. května 1912 se nesla kolínským hřbitovem, který zaplnily tisíce lidí i slova předsedu českých žurnalistů, redaktora Josefa Miškovského: “Kmoch svojí taktovkou otevřel čistý pramen národní písně. Františkova taktovka čtyřicet let ovládala znamenitou družinu muzikantů. Na její znamení se zvedal kvas života, ať už v koncertní nebo taneční síni, na táborech či na pochodech neb cvičení sokolských... Jeho jméno náleží k dějinám české hudby a jeho památka přežije upřímné vzpomínky současného pokolení, které s nim bylo spjato.”

František Kmoch se narodil 1. srpna 1848 v Zásmukách u Kolína. Jeho otec Jakub byl krejčí, kterému učaroval klarinet. V roce 1868 František studoval na pedagogické škole v Praze a pak nastoupil na místo učitele v Suchdolu (část Prahy). Zanedlouho začal dirigovat a vystupovat s hudebními soubory. 25. listopadu 1880 se v kostele u sv. Petra v Praze oženil František s Josefou Kahlesovou. Později se jim narodilo pět dětí. Všechno byly děvčata ačkoliv František pocházel ze samých kluků. Za dirigenta si Kmocha zvolila kolínská městská kapela. Při ní založil školu hudby, která získala státní uznání. František navzdory lukrativním nabídkám zůstal do smrti věrný Kolínu. Kmochovi muzikanti dokázali hrát různé skladby podle aktuální potřeby. Myslivci preferovali Kmochovu píseň Zelení hájové, Když jsem k vám chodíval přes ty lesy, řemeslníci Stavěli tesaři, Pode mlejnem, Nemelem nemelem, sedláci měli v oblibě třeba Nešťastný šafářův dvoreček nebo Co sedláci co děláte? Po mnoha nesnázích v koloběhu tehdejší doby se Kmoch rád vracel do Prahy. Nejen aby šířil pohodu, ale třeba měl hrát se svou kapelou i při slavnostním otevření Národního divadla. Bohužel velkolepé plány na oslavy sežehly 12. srpna 1881 plameny. Na obnovu divadla přispívaly pak i koncerty Kmochovy kapely. Hudebníci hrávali v Riegrových sadech, na Žofíně, na Letné, na Střeleckém ostrově, v Měšťanské besedě a rozdávali radost po celé vlasti. Velkou inspirací se pro Kmocha staly především sokolské slety, kde jeho melodie sjednocovaly desítky tisíc lidí. Pamětníci líčili Kmocha jako člověka málomluvného, hloubavé povahy, který se ale uměl krásně smát. Dlouhý zápas o svoji existenci i zachování kapely, hraní po večerech a nocích, nedostatek odpočinku – to vše pomaličku zkracovalo jeho život. Po padesátce měl problémy se srdcem. K tomu se podepsala nervozita, rozčilování, které byly reakcí na útoky nepřátel. Přesto se přemáhal a tvořil dál. Po novém roce 1912 mu síly dále odcházely. V březnu ulehl, aby již nikdy nevstal. Z celé země mu docházely dopisy s přáním brzkého uzdravení. Bohužel zůstalo jen u přání. Dne 30. dubna 1912 před polednem František Kmoch vydechl naposledy ve svém kolínském domě. Příčina? Srdeční selhání. Pohřební průvod 3. května vyšel symbolicky z kolínské sokolovny. Jeho největším pomníkem jsou rozhodně písničky. Složil jich kolem 500! Mnohé zlidověli a přinášejí nám radost: Andulko šafářova, Česká muzika, Jarabáček, Kolíne, Kolíne, Muziky, muziky, Pod našima okny... “Kdybych byl Beethoven, skládal bych lepší věci. Ale dělám to, co umím – a vidím a cítím, že se to lidem líbí!” (František Kmoch) Děkujeme, pane Kmochu, za radost a kumšt, který jste do svých skladeb vložil. Kéž by u nás byli vždy muzikanti, kteří Vaše písničky budou hrát pro potěšení srdce ! Bez nich by byl náš život určitě smutnější.