Kolikrát jsme slyšeli, že mayovky patří k brakové literatuře. A přece tyto knihy učí důležitým hodnotám: že čisté svědomí je nade všechno bohatství, že každá špatnost v sobě nese trest, že všichni lidé mají stejnou cenu před Bohem, ať mají jakoukoli barvu pleti, že odpuštění je víc, než pomsta. Jestli nás mayovky v čase našeho dospívání vedly i k těmto skutečnostem, pak naplnily svůj cíl. Bohužel je dnešní dospívající generaci předkládáno mnoho negativních hrdinů. Tito “hrdinové” současného filmu jsou často mistry násilí, vulgarismu a nevázaných způsobů. Ve své autobiografii Karel May píše: “Úkol spisovatele pro mládež nespočívá v tom, vytvářet postavy, které v každé situaci jednají bezchybně. Jeho největší umění spočívá v tom, že své postavy klidně nechá dělat chyby a hlouposti, jichž chce mladé čtenáře uchránit. Je tisíckrát lepší, když nechá zahynout své románové postavy, než když se rozzlobený mladík rozhodne zlo, které se nestalo,přestože se podle pravdy mělo stát, přenést sám z knihy do života. Bezchybná mládež a bezchybní lidé jsou špatné vzory. Odrazují. Ukazujme negativa, ale pravdivě a strhujícím způsobem a tak dosáhneme pozitiva.” V dobách totality byly knihy Karla Maye redakčně “upravovány” i tím způsobem, že ideologové nařídili vypustit z textů každou zmínku o Bohu. Tímto diletantským způsobem chtěli popřít fakt, že May byl věřícím člověkem.“Přiznávám, – píše Karel May - že jsem nikdy, ani na okamžik nezakolísal ve víře v Boha. Byl a doposud jsem přesvědčen o jeho všemohoucnosti, lásce a spravedlnosti. Nikdy jsem neztratil úctu před jeho Zákony. Denně jsem se modlil ve všech životních situacích a modlím se dodnes.” Křesťanské myšlenky vložil do osudů svých postav. V antikvariátech byly proto žádány originální výtisky zpřed roku 1970.

Koncem letošního března si připomeneme 100 let od úmrtí Karla Maye, autora dobrodružných románů, které svého času ovlivnili celé generace.

KAREL MAY se narodil do velké bídy 25. února 1842 v malém městečku Ernstthal, jako páté ze 14 dětí. Již v raném věku onemocněl a dočasně přišel o zrak. Aby se rodina nasytila, chodil jako chlapec prosit o slupky z brambor do vedlejšího hostince. Za malé krádeže šatstva byl potrestán víc, než zasloužil. Přesto se pak dokázal vrátit na cestu spořádaného života. Otec jsi všimnul jeho nadání. Karel studoval na učitelském semináři ve Waldenburgu, ale své studie nakonec dokončil v roce 1861 v Plauen. Po mnoha těžkostech se stal redaktorem časopisů nakladatele Münchmeyera. Zde v letech 1875-1877 zveřejnil novelu Old Firehand, v níž se poprvé setkáváme s Vinnetouem. V roce 1879 navázal spolupráci s renomovaným katolickým časopisem Deutscher Hausschatz nakladatele Pusteta v Regensburgu, kterému dodával příspěvky téměř 20 let. 17. srpna 1880 se oženil s Emmou Linou Pollmerovou, která se však k jeho povaze nehodila. Mládežnickému časopisu Der Gute Kamerad věnoval v dalších letech nezapomenutelné příběhy: Syn lovce medvědů, Duch Llana Estacada, Poklad na Stříbrném jezeře, Petrolejový princ, Černý mustang...

V časech své slávy se Karel May začal vydávat za statečného Old Shatterhanda a Kara ben Nemsiho. Pořádal přednášky, na kterých tvrdil, že uvedená dobrodružství sám prožil. Pořídil si slavnou henryovku, medvědobijku i Vinnetouovu stříbrnou ručnici. Prostě si užíval výsluní popularity. 14. ledna 1903 se rozvedl a 30. března se oženil s Klárou Plöhnovou. V roce 1908 absolvovali Mayovi cestu do USA. Ohlasy na ni daly vzniknout 4. dílu cyklu Vinnetou. Bohužel v r. 1904 vstoupil do jeho života Rudolf Lebius, zkrachovaný žurnalista. Po Mayovi požadoval půjčku a když ji nedostal, začal Karla systematicky ničit. Psal urážlivé články, vytahoval Mayovy prohřešky. ( připomíná nám to bohužel způsoby dnešního bulváru a nezodpovědných lidí, kteří ze sebe dělají anděly , ale uvnitř jsou to draví vlci). 18. prosince 1911 byl Lebius za těžkou pomluvu odsouzen k pokutě 100 marek a 20 dnům vězení. Pro Maye to znamenalo konečné vítězství. Tehdy netušil, že do konce života mu zbývají 3 měsíce. 22. března 1912 se konala ve vídeňském Žofiině sálu jeho přednáška. Před dvěma tisíci posluchačů May mluvil o svém životě, opakovaně se vyznal jako křesťan, vyzýval k míru a toleranci. Sklidil bouřlivé ovace. Do Radebeulu se vrátil trochu nachlazen a s lehkou horečkou. Kolem 20. hodiny se náhle v posteli napřímil, pohlédl do dálky zářícíma očima a řekl jasným hlasem: “Vítězství, velké vítězství – růže, růžové!” S nesmírně radostným, zjasněným pohledem klesl zpátky a tiše zemřel. Bylo to 30. března 1912. Dle přání byla jeho smrt oznámena až po pohřbu. Ten byl ve vší tichosti 3. dubna ve 12 hodin v poledne na hřbitově v Radebeulu.