ŠTĚSTÍ V PÍSNÍCH KARLA VALDAUFA

ŠTĚSTÍ V PÍSNÍCH KARLA VALDAUFA

25. října 2013 uplyne 100 let od narození nezapomenutelného českého hudebního skladatele a kapelníka dechové hudby KARLA VALDAUFA. Mnohé jeho písně a bylo jich přes 150 zlidověly: Slepička kropenatá, Kdo má rád tu českou písničku, Společnou cestou, Mládí nevybouřené, Po jednou střechou, Tvé vlasy kvetou, maminko a další patří k zlatému fondu české dechovky.

Karel Valdauf se narodil  25. října 1913 v Trhových Svinech na Českobudějovicku v muzikantské rodině. Od 12 let hrával na housle, flétnu nebo na malý buben v otcově kapele. Když v roce 1928 narukoval, přidělili ho k hudbě 18. pěšího pluku v Plzni. Vojenské kapely měly tenkrát zvuk. Po návratu do civilu se zrovna hlásila katastrofální nezaměstnanost a tak si vydělával na živobytí hraním po kavárnách a hotelích v Berouně, kam se mezitím přestěhovali rodiče. Ve hře na hudební nástroje byl téměř univerzál. Starostlivý táta mu nakonec obstaral místo úředníka na poště. Vybral se tam, ale nedošel… U pražské kavárny Demínka potkal známého muzikanta Jaroslava Škabradu (1919-2002), který ho pozval hrát do Hudby uniformované stráže bezpečnosti. V té době Valdauf písničky už nejen hrál, ale i skládal. Premiérová písnička Až si budeš jinou brát mu vyšla v roce 1943, pak šlágr Až nás cesty svedou…

Když ho ve věku 34 let nečekaně skolil infarkt, byl rok upoután na lůžko a potom ho z činné služby u policie ze zdravotních důvodů propustili. Dva roky trpěl zdravotními obtížemi, klid našel v malebných Měchenicích (odtud polka Měchenická) a do Prahy se vrátil roku 1950. Chtěl studovat na skladatelském oddělení pražské konzervatoře. Nevzali ho pro vyšší věk – bylo mu 37 let. Skladbu tedy studoval soukromě u prof. Řídkého a roku 1954 složil státní zkoušku z dirigování a sborového zpěvu.

Karel Valdauf byl zakladatelem mnohých kapel. Už v roce 1942 založil smyčcový orchestr. O 25 let přibyla slavná Valdaufinka – malá dechovka o 12 muzikantech. V jednu dobu měl najednou tři kapely. Byl známý nejen z gramofonových desek, rozhlasu, ale i televize. Hrál tam od prvních let její existence. Šířil slávu české lidovky i v Německu, Rakousku, Belgii…

Připomeňme si, že už v době našeho jubilanta nepřejícníci věštili lidovce neslavnou budoucnost. V rozhovoru pro Lidové noviny roku 1967 řekl: „Nevěřím, že by ve věku technické revoluce a kosmických výbojů dohrála svoji společenskou úlohu. Lidé jí ještě žijí a potřebují. Pokud to tak bude, bude patřit jim.“

Cítil se být slavným? „Sláva, to není zcela můj případ. Lze mluvit jenom o popularitě. Na vlastní kůži jsem poznal dvě její tváře. Tu příjemnou – lidé člověka znají a respektují. I tu druhou, kdy se rázem octnete bez soukromí a kdy je tomu třeba přizpůsobit svůj vlastní život.“ Ten ukončila rakovina kostí 4. července 1982.

Na počest Karla Valdaufa se každoročně v srpnu koná v jeho rodišti mezinárodní festival dechových hudeb. Nejcennější památkou na tohoto vzácného muzikanta jsou a zůstanou jeho písničky, které zpívaly četné generace a zpíváme je i my:

„Kdo má rád českou písničku, zazpívá ji každou chviličku.

Zpívá  ji v radosti i bolu, na světě není nikdy sám,

jdou životem spolu.

Písničko, ty v našich srdcích dlíš,

vždyť jen ty nás nikdy nezradíš.

Bez tebe smutný by život byl,

ochuzen každý na světě,

kdo jednou tě ztratil. (Karel Valdauf, Miluna Pokorná: Štěstí v písni, 1944)

Pavel Kavec Objektiv Mohelnice 10 / 2013