NA CO JSME ČASEM ZAPOMNĚLI…

Byla jednou jedna holčička, která vyžadovala, aby jí maminka každý večer přečetla před spaním aspoň jednu pohádku. Maminku jednoho dne napadlo, že ji koupí sérii audiokazet s převyprávěnými pohádkami. Holčička se naučila ovládat magnetofon  a všechno šlo celý týden dobře. Zanedlouho holčička požádala maminku, aby jí šla opět vyprávět pohádky. Maminka byla překvapená: „Cože? Vždyť už přece umíš ovládat magnetofon!“ Holčička: „Ano, maminko, ale ten mě neumí vzít do náručí!“

Je skutečností, že všechny děti se rodí přímo „nemocné“ touhou být laskány. Dnes je potvrzeno, že nedostatek něžnosti je pro dítě zákeřnější než hlad. Jak pravdivé je tvrzení, že „pohádka před spaním bere psychologům práci…“

Dovolím si uvažovat dál v nastíněných intencích. Když se pohybuji mezi lidmi, je mi smutno  především z  mladých, kteří mají „ uši zacpané sluchátky“ (je to dnes prý„moderní…“). Do nich si pouští hudbu ve formátu mp3, mají své decibely, nepřítomný pohled a „kašlou“ na svět kolem sebe. Neslyší zpěv ptáčků, hvízdání větru, štěbetání dětí, neodpoví nám na pozdrav, nepřítomně vejdou na přechod pro chodce, ve vlaku nebo autobusu působí coby živé mumie.

Dítě z příběhu velice rychle pochopilo, že maminčin hlas nemůže nahradit brilantně namluvena pohádka.

Všem „zašpuntovaným“ přeji znovuobjevení pohlazení pozdravu od těch kolem, svěží pozdrav ve větru štěbetajících opeřenců, líbivé melodie, které nepřinese formát mp3, ale „běžný provoz“ normálního života. Chce to  málo: odložit klapky z očí a uší…

Ať se to podaří všem co nejdříve, po příkladu Otíka Rákosníka z úsměvného filmu režiséra Jiřího Menzela z roku 1985,  Vesničko má středisková!

Objektiv Mohelnice 4/2013                                                                                     Pavel Kavec