ZDVOŘILOST JAKO LÉK PROTI CHLADU SRDCÍ

Byly doby, kdy se pokoušeli sestavit slovníky rýmů, pravidel a pomůcek, aby podle nich průměrný gymnazista sestavil báseň. Je to úsměvné. Dobře totiž víme, že poezie má být víc než souznění rýmů a rytmických slov. Je to především vnitřní zážitek, který si svou vnitřní formu pak vynutí. Bez znalostí vnější formy by to tedy ale přece nešlo. Básník se vyjadřuje řečí svého lidu. Musí svou řeč znát, být mistrem v obratech, ve zvukových, citových a smyslových hodnotách slova.

V naší době, kromě jiného často postrádáme zdvořilost. Z osobní zkušenosti víme, že je nám milejší ve styku s druhými upřímné dobré srdce, třeba pod neohrabaným zevnějškem, než uhlazený sobec. Lidé dovedou být nemilosrdní a zlí a přitom třebas zachovávají všechna pravidla vnější uhlazenosti. Je dobré mít jiné rád a dokazovat to i vnějším chováním.

Dlouhé soužití lidí působí, že se jednotlivci stávají snadno podrážděnými, citlivými na slovíčko, na pohled, posunek. Ruské přísloví říká: Je lehčí umění chodit v krámě s porcelánem, než mezi lidmi, kteří mají být dlouho pospolu.

Dnes se lidé setkávají na pracovišti, při jízdách autobusem, vlakem, v obchodech. Dobře víme, jak si ztrpčují život hrubostmi, jaké nepříjemné hádky vznikají pro nevlídné slovo.

Slovo „takt“ je latinského původu (tactus) a souvisí se slovem „tangere“, dotýkat se. Takt je tedy doslova umění vzít něco dobře do ruky a nepolámat to, nerozbít to, nepoškodit. Ošetřovatelé musejí vědět, jak uchopit nemocného, aby mu nezpůsobili ještě více bolesti. V běžném životě jsou lidi na něco velmi citliví. Je potřeba vědět, jak se jich dotýkat, mít „takt.“

Žena, kterou opustil manžel třeba nesnáší např. když se jí někdo ptá na rodinu. Stejná otázka může být jinému milá a může vzniknout přátelský rozhovor. Často o tom ale předem nevíme. Taktní člověk vycítí hned při první otázce, jaká je situace, a podle toho buď v hovoru pokračuje, nebo přejde nenápadně k jinému tématu. Přesto jsou jisté pocity libosti a nelibosti, které se dají očekávat u každého normálního člověka. Sotva je někdo potěšen, když na něho bez pozdravu někdo zvýší hlas. Slušný člověk zaklepe na dveře nebo se ohlásí, než vejde do cizí místnosti. Ovládat pravidla slušného chování je povinnost. Vede nás k tomu především láska k bližnímu. Mnohé z nich by potřebovaly změnu, protože už zastaraly. Vkus se mění s dobou. Bylo by dobré přepracovat pravidla slušného chování při sportu, jak pro hráče, tak pro diváky. Pociťujeme nedostatek zdvořilosti v dopravním provozu. Filmy s tématikou násilí, vulgární chování různých „prominentů“, politiků,  chvat a přeplněné dopravní prostředky svádějí lidi k silnému až hrubému jednání.

Jednou se slunce a vítr vsadili o to, kdo z nich donutí pocestného sundat svůj plášť. Jako první se o to pokoušel vítr. Fučel vztekle za všech sil, ale nezdařilo se mu to. Pak se o to pokusilo slunce se svým příjemným teplem. Po chvíli pocítil pocestný teplo, a tak si sundal svůj plášť a přehodil přes rameno.

Vlídností dosáhneme víc než strohostí a přísností.

Přeji nám všem vlídnost a takt s každým, koho potkáme, s kým žijeme!

Pavel Kavec

(Objektiv 2/2013)